Nesuďme lidi podle jejich vzhledu, ale…

-2- Děláme to všichni. Přiznejme si to. Občas se jen letmo podíváme na tu či onu osobu jdoucí kolem nás a v tom mžiku si o ní vytvoříme svůj názor. Problém tkví však v tom, že je onen názor většinou negativní, aniž bychom si to třeba uvědomovali. Vidíme, že nosí nevhodné, otrhané šaty, má tetování, neusmívá se… a to se nám hold nelíbí (paradox je, že my sami jsme většinou takovými). A tak odsuzujeme třeba i bezdomovce, Boží stvoření (stejné, jako my všichni), majíce jen zlomek toho, co vlastníme my. Tolik zaměření na vnějšek! Proč to děláme? Proč sami sebe „neotočíme“ – nevidíme svět přes „jiné“ brýle? Nevíme snad jak? Nebo snad nechceme? Tomu nevěřím!

Rád pozoruju lidi procházející kolem mě, nebo sedící v tramvaji, metru. Na každém z nich lze vidět to pozitivní i přes všechno to negativní, co člověk může vůbec vymyslet. Špatné zahoďme, mysleme na to dobré! V tom je velká síla. A je skvělé si to uvědomit. Při pohledu na cizí osobu pomýšlet jako na osobu velmi blízkou. To je k nezaplacení a stojí to samozřejmě mnoho úsilí. A to je nejspíš ona překážka, přes kterou se téměř nikdo za svůj život nedostane… Ohromná škoda, a proto pak vlastně i (ne)vědomky hřešíme.

Neodpustím si myšlenku, že myslet na lidi v dobrém, usmát se na ně či povzbudit je milými slovy (doplň si cokoliv) obzvláště v našich těžkých časech (čti - nedaří se nám) dosahuje mnohem větších, silnějších rozměrů, než když se nám daří, kdy se nám jaksi lehčeji ten úsměv, ta slova vytváří.

Bible nám říká, ať milujeme svého bližního (každého), jako sami sebe. Zkusme to! Vždyť jak jinak můžeme svět udělat lepším, než tím, že budeme sami na sobě pracovat. Věřím, že pak vše bude i krásnější, jednodušší. :-)

A tak nesuďme lidi podle jejich vzhledu, ale srdce. Koneckonců, podle toho budeme jednou před nebeskou bránou všichni souzeni, nebo snad ne…?

Antoine de Saint-Exupery to brilantně vystihl ve své knize Malý princ: „Co je důležité, je očím neviditelné.“ Berme to tak. Nesuďme podle vzhledu, ale srdce…